V druhém díle článku o Madeiře pro fotografy jsem se rozhodl více rozepsat a přiblížit vám tak jednotlivé části ostrova. Ostrov jsem si rozdělil na části kde jsme trávili nejvíce času – jihozápadní část ostrova, severní část, střed ostrova, východní cíp a samotnou částí jsou krátké informace o levádách.
Jihozápadní část ostrova
Pobyt jsme zahájili v hlavním městě Funchalu, odkud jsme pak začali projíždět jižní pobřeží. Cesta z Funchalu na jihozápadní cíp ostrova, kde se nachází maják a impozantní útesy k focení, trvá zhruba dvě hodiny. Po cestě doporučuju zastavit se v Cabo Girão, což je vyhlídka nad útesem. Útes Cabo Girão je druhým nejvyšším útesem v Evropě a je z něj nádherný pohled na západní i východní pobřeží. Vyhlídka se nachází ve výšce asi 580 metrů a poskytuje opravdu impozantní pohled dolů na vinice a mořské pobřeží. Kruhovitou vyhlídku tvoří prosklená plošina pod nohama, což spoustě lidí zvyšuje hladinu adrenalinu.
Při cestě po jihozápadním pobřeží jsme se ještě zastavili v několika malebných vesničkách. Pak jsme pokračovali do Ponta de Pargo, což je vesnice, u které je postavený maják. Je to nejzápadnější cíp Madeiry, takže jsme tam jeli kvůli fotografování západu slunce. Fotografie se mi sice nepovedla úplně dle mých představ, ale přesto nelituji, že jsme se tam vydali. V jednu chvíli jsme stáli na hraně útesu a hleděli dolů na skály pod námi. Je to docela slušná výška, a protože kolem útesu není žádné zábradlí ani jištění, je to celkem adrenalin. Samotný maják nabízí krásnou scenérii – škoda velké přítomnosti lidí.
Po návštěvě majáku jsme se vrátili do Funchalu na večeři a pak jsme vyrazili fotit západ slunce do jedné z vesniček na jižním pobřeží, která má velice zajímavou historii. Vesnička se jmenuje Camara de Lobos, nachází se asi 10 km od Funchalu a zajímavá je svou minulostí proto, že v roce 1950 tady Winston Churchill maloval rybářský přístav a tím jej proslavil. Vyobrazil vesničku jako idylickou rybářskou osadu s barevnými čluny. Já se pokoušel udělat fotografii právě téhle vesnice při západu slunce. Počasí nám hrálo do karet, vítr přinášel docela dramatické mraky z hor a bylo opravdu hezky, polojasno. Protože většina fotografií odtud je focena z přístavu, rozhodl jsem se to udělat trochu jinak. Chvíli jsme sice hledali, ale povedlo se nám nalézt místo na útesu, odkud byl nádherný výhled na přístav.
Bylo trochu obtížnější někde tam zastavit nebo zaparkovat, protože všechno je placené a přímo do středu vesničky se autem nedostanete. Proto jsem zaparkoval na kraji města a seběhl jsem dolů a možná i díky tomu jsem objevil tak netradiční místo k focení. Přál bych vám vidět i to okolí. Prodíral jsem se skrz opuštěné prostory hotelu a vypadalo to dost zpustle, nicméně fotografie ukazuje něco úplně jiného.
Máte už svého průvodce na Madeiru? Doporučuji!
Pokud se naopak vydáte směrem na jihovýchod ostrova, můžete natrefit na kousek krajiny, kde si budete připadat skutečně jak v Brazílii. Kolem vás se tyčí hory a někdo zde postavil zmenšeninu sochy Krista, která je hodně podobná soše v Rio de Janeiru. Já jsem tu sochu vyfotil z úhlu, ve kterém připomíná sochu v Brazílii, a pak jsem fotku poslal několika známým, kteří věděli, že jsme na Madeiře. K fotce jsem připsal text ve znění, že jsme narazili na výhodnou letenku do Brazílie a odskočili jsme si na dvoudenní výlet, vtípek se povedl ;).
Jak jsem již zmiňoval, jižní část ostrova je ideálním místem pro všechny, co rádi fotí východ a západ slunce a teď se přesuneme do středu ostrova.
AIRBNB – Chystáte se na Madeiru? Získejte 725 Kč jako dárek ode mne na první ubytování!
Jižní část je celkově slunnější částí Madeiry a můžete se zde opravdu nabít sluníčkem. Pokud máte v úmyslu slunit se na písečných plážích, nejspíš vás trochu zklamu. Jediná písečná pláž se nachází v bývalém hlavním městě, které nese název Machico a nachází se na jihovýchodě ostrova. Druhá písečná pláž je na ostrově Porto Santo, kam se dostanete lodí. Jinak je pobřeží skalnaté a kamenité. Lehátek tady moc není, pouze u hotelu, ale jsou tam například dřevěné desky. Do vody rozhodně doporučuji boty ke koupání.
Střed ostrova
Další velkou částí, kterou jsme na Madeiře poznali, byl střed ostrova, jeho nejvyšší vrcholy, náhorní plošinu a údolí jeptišek. To jsou místa, které rozhodně stojí za návštěvu a za zvěčnění.
Nejvyšším vrcholem ostrova je Pico Ruivo, tyčící se do výšky 1862 m n.m. a třetím nejvyšším je Pico Arieiro (1818 m n.m.). Vede přes ně zajímavá cesta, jak převýšením, tak i svou časovou náročností. Na fotografiích můžete vidět, kudy cesta vede. Na vrchol Pico Arieiro se dá dostat i autem, na ten nejvyšší, Pico Ruivo se už ale musíte dostat po svých.
Celou cestu vzhůru bylo polojasno a mlha se lehce převalovala, což bylo také zajímavé. Počasí se tam hodně měnilo, a když jsme vyráželi, teplota se pohybovala kolem 12-14 stupňů a bylo docela chladno. Samozřejmě, jak už to u nás začalo být zvykem, když jsme vylezli na ten nejvyšší vrchol, všechno obklopovala mlha.
Výlet na nejvyšší horu bych každopádně bral jako půldenní, případně i celodenní výlet, a rozhodně bych si dopředu zjistil, jaké bude počasí. Pokud by hlásili déšť nebo podobné počasí, výlet bych si určitě rozmyslel. Cesty jsou hodně příkré, a i když jsou trochu jištěné, na většině míst se lze přidržovat lan případně jsou tam schody, místy je to trochu adrenalinovější a ne jednou jsem si říkal, že to jsou schody přímo do nebe. Není radno zapomínat na převýšení.
Pokud máte chuť nasát atmosféru Skotska, vydejte se na náhorní plošinu Paul da Serra. Je zhruba 17 km dlouhá a 6 km široká. Za jasného počasí z plošiny uvidíte severní i jižní pobřeží, ale moc v to nedoufejte, protože tady většinu času převažuje mlha. Právě ta evokuje Skotsko, v kombinaci s hustým mechem, skalkami, skotem… prostě skotské pláně.
Za návštěvu ve střední části ostrova také stojí údolí jeptišek. To je vesnice, která byla v podstatě ještě před nedávnem hodně izolovaná od zbytku ostrova. Obklopují ji pouze hory a vyhaslé sopky, sama vesnice se víceméně nachází v kráteru jedné takové vyhaslé sopky. V samotné vesnici toho moc k vidění není. Zjistíte pouze, co vše se tam vyrábí a peče, a že tu mají v listopadu různé kaštanové slavnosti, protože si tam vyrábí vlastní kaštanové likéry. Pokud vás tedy více zajímají krásné záběry, vesnici se vyhněte a zamiřte raději na vyhlídku, odkud se vám nabídne úchvatný pohled na údolí jeptišek. Rozprostře se před vámi půlka vnitrozemí a do toho, jako kdybyste položili díly lega, se skví vesnička. Ten kontrast malé vesnice schované uprostřed velkých hor je přímo dechberoucí.
Východní cíp ostrova
Nejvýchodnější částí Madeiry je poloostrov Ponta de São Lourenço. Je to úzký výběžek o délce několika kilometrů, zakončený vyhlídkou na oddělený ostrov. Vypadá to, že je s ostrovem spojený, nicméně jej od zbytku Madeiry odděluje kus moře. Na konci toho ostrůvku se nachází maják. Tohle místo je přímo fantastické pro fotografy. My jsme si tam počkali na západ slunce a pak jsme se vraceli za tmy, což bylo další dobrodružství, úplně úžasné. Když jsme tam byli, to místo na mě působilo jako z jiné planety a že by tam šlo natočit další díl Planety opic. V době, kdy jsme tam byli my, na poloostrově nebyla žádná zeleň.
Převládají tam obrovské útesy, které jsou ošlehávány Atlantikem a silným větrem. Útesy hrají všemi barvami, a chvíli to působilo, jako bychom byli na Marsu, protože povrch byl úplně rudý. V útesech jsme mohli vidět různé úrovně, zbarvené různými barvami a když jste se například podívali v nejužší části výběžku zleva doprava, tak se tam tyčily z vody obří útesy, které ve vás přímo vyvolávali respekt. Je vidět, že si tu příroda vyhrála. Osobně si myslím, že tohle byla nejlepší lokace na Madeiře pro focení a rozhodně bych ji chtěl vidět v jiném ročním období, kdy je tady více vegetace.
Někde uprostřed tohoto poloostrova se nachází informační centrum, ovšem v době naší návštěvy bylo zavřené. Kousek od něj je však místo, kde se dá postavit stan a přespat a druhý den si to třeba prohlédnout a vyfotit při východu slunce. Když pojedete autem, dostanete se na konec silnice, kde začíná trek v délce zhruba 8-9 km, nicméně pokud si to tam chcete projít víc, tak vám to tam zabere třeba tři hodiny, cesta tam a zpátky. Ale opravdu doporučuji se tam podívat, i když už jste tam byli, například v jiném ročním období, protože se to tam hodně mění.
Veškeré fotky co na webu naleznete je možné vytisknout na plátno, nebo kapa desku. Pokud se vám můj způsob a styl focení líbí mrkněte na portfolio a služby co nabízím.
Severní část ostrova
To je úplně jiná liga, než jižní část ostrova. Pokud si chcete opravdu vychutnat turistiku, zamiřte rovnou na sever. Je tady spousta levád, spousta zeleně. Občas si připadáte jako v deštném pralese a ta mlha po ránu tomu přidá své. Severní část je dobrým výchozím bodem na levády. Severní pobřeží je neskutečně fotogenické. Už jen cestou tam jsme neustále zastavovali. V jednu chvíli jsem zastavil auto na útesu, protože byl úžasný výhled na to, jak se v dálce vypařuje z půdy voda a to vše působilo dojmem deštného pralesa.
Je zde spousta krásných skalních útvarů, které vystupují z vody, do toho rychle se měnící počasí a prudká voda, která na fotce prostě vytvoří to své.
Doporučuji severní pobřeží projet postupně v klidu, vyhradit si na něj i několik dní. Přes Porto da Cruz do Santany, kde najdete ty pro Madeiru typické domečky, pak pokračovat do Sao Jorge, kde jsem si vyhlédnul jednu skutečně perfektní lokalitu na focení. Nezapomeňte se zastavit v Sao Vicente, které je obklopené horami a připomíná Peru, a pak pokračujte až do Porto Moniz, kde jsou lávová jezírka na koupání a odtud i výchozí bod pro spoustu levád na severním a severozápadním pobřeží.
Levády
Uvádím to tady jako poslední část mého cestopisu, i když je to vlastně jeden z hlavních důvodů, proč se na Madeiru vypravit. Levády jsou zavlažovací systémy, které mají na Madeiře pevnou historii a které nikde jinde nenajdete. Levády vybudovali otroci z Afriky, z kterých tady spousta zemřela. Až uvidíte pár cest a fotek, určitě pochopíte proč. Některá místa, na kterých se levády stavěli, jsou opravdu extrémní, jsou zaříznuté do útesu a můžete se zde přidržovat pouze lana.
I když je jejich historie psaná krví, levády jsou v současnosti perfektními turistickými stezkami. Vedou mírně do kopce, ale vy to vůbec nepoznáte. Vidíte, že voda stéká proti vám, ale je to tak příjemná procházka, že opravdu ujdete třeba 15 kilometrů tam a zpátky a nepřijde vám, že jste unaveni. Nástup na levádu je trochu prudší, ale pak už jdete pozvolna nahoru, až dojdete třeba k vodopádu na konci a tam si v klidu odpočinete, vychutnáte si ticho bez lidí, pokud máte to štěstí, a jdete zase zpátky.
Jedinou nevýhodou je, že tu cestu absolvujete většinou dvakrát. Není tam žádný okruh, takže jdete tam i zpět stejnou cestu. Nám to ale nevadilo. Udělali jsme něco pro sebe, nachodili o pár kilometrů navíc a vychutnali jsme si klid.
Každopádně to byli dva týdny, na které nikdy nezapomeneme, a doufám, že se mi povedlo přemluvit i vás, abyste dali tomuhle krásnému ostrovu šanci a někdy v budoucnosti jej navštívili.
Jaké máte zážitky vy z Madeira? Podělte se o ně se mnou v komentáři!
Zalíbil se vám článek? Mrkněte na další cestopisy. Třeba z Malajsie!
